B. Smetana, G. Mahler, A. Bruckner

Rakousko-český skladatel a věhlasný dirigent Gustav Mahler (1860–1911) se hudebně vyjadřoval pouze prostřednictvím symfonií a písní, v obou žánrech, které se v jeho tvorbě vzájemně prolínají, je dnes pokládán za jednoho z největších skladatelů a hudebních vizionářů své doby. Volný cyklus Pěti písní na básně Friedricha Rückerta pro hlas a klavír zkomponoval Mahler v letech 1901 a 1902. Téměř současně se zabýval zhudebněním dalších pěti Rückertových básní, tvořících cyklus Písně o mrtvých dětech. Mahlerovo okouzlení Rückertovými básněmi tak dalo vzniknout dvěma z nejkrásnějších písňových cyklů světové literatury. 

Rakouský skladatel a vynikající varhaník Anton Bruckner (1824–1896), narozený v témže roce jako Bedřich Smetana, se zapsal do dějin hudby především obřím komplexem svých symfonií, z nichž poslední (dvanáctá) zůstala torzem. Symfonie neustále přepracovával, takže existují i v různých verzích. V závěru života dokonce všechny své symfonie podrobil revizi téměř najednou, jako by pro něj představovaly jedno jediné dílo. Na Symfonii č. 7 E dur pracoval Bruckner dva roky (1881–1883) a byla poprvé uvedena 30. prosince 1884 v Lipsku orchestrem Gewandhausu za řízení Arthura Nikische. Její premiéra znamenala pro šedesátiletého skladatele první výrazný úspěch poté, co se předchozí symfonie setkaly s odmítavými kritikami, nebo k jejich uvedení ani nedošlo. Následovala provedení v Mnichově, v Kolíně nad Rýnem, Hamburku a Štýrském Hradci a pak teprve ve Vídni, která mu tak konečně čestně splatila dluh po dlouhých letech nepřízně i nepříjemných útoků na jeho hudbu, silně ovlivněnou Richardem Wagnerem.